Banderovci, esesáci z divize SS Galizien na Slovensku

Banderovy začátky

V květnu 1959 požádal Stěpan Bandera na americkém generálním konzulátu v Mnichově o vízum. V podrobném životopise uvedl tyto základní údaje:

„Narodil jsem se 1. ledna 1909 v obci Staryj Ugryniv v Haliči, která tehdy patřila k rakousko–uherské monarchii. Můj otec Andrij Bandera byl řeckokatolický kněz. Pocházel ze Stryje. Moje matka Miroslava Banderová byla dcerou řeckokatolického kněze Vladimíra Glodziňkého a Kataríny, rozené Kuszlikové.

Vyrostl jsem v ovzduší ukrajinského vlastenectví, národních kulturních a politických zájmů. Doma jsme měli bohatou knihovnu, často se u nás scházeli představitelé ukrajinského národního život Haliče, poslanec vídeňského parlamentu Vesolovskij, sochař Gavrilko a mnozí další. Během první světové války se přes naši vesnici přehnaly čtyřikrát ruské a rakouské ofenzívy. Náš dům částečně poničila dělostřelecká palba. V létě 1917 jsme byli svědky revolučních projevů v carské armádě a národnostních nepokojů v ukrajinských jednotkách.

V listopadu 1918, kdy mi nebylo ještě ani deset, jsem prožil úchvatné události vzniku a výstavby ukrajinského státu. Můj otec patřil k organizátorům převratu v okrese a bezprostředně jsem zažil, jak z vesničanů formoval vojenské oddíly. Stal se poslancem Rady Západoukrajinské lidové republiky ve Stanislawowě.

Když v květnu 1919 na mladý ukrajinský stát zaútočili Poláci a jejich armáda, zformovaná a vyzbrojená mocnostmi Dohody proti bolševické Moskvě, prolomila frontu, ustoupila na východ i celá naše rodina. Uchýlili jsme se ke strýci, faráři v Jagolnici, kde jsme zažili polskou okupaci. Na jaře se s námi naše matka vrátila do rodné vsi. Otec přežil všechny boje, strádání a bitky s bolševiky, stejně tak tyfus v letech 1919–1920. Do Haliče se vrátil až v létě 1920. Schovával se do podzimu, kdy se vrátil do naší vesnice. Na jaře 1922 zemřela moje matka na tuberkulózu hrtanu.

V říjnu 1919 jsem odešel do Stryje a složil jsem zkoušky na ukrajinském klasickém gymnáziu. Do obecné školy jsem nechodil kvůli válečným událostem. V roce 1927 jsem maturoval. Během celého studia jsem žil u svého dědečka, který se o mne také staral. Po maturitě jsem se snažil dostat do Československa a studovat na poděbradské Ukrajinské hospodářské akademii. Polské úřady mi však odmítly vydat cestovní pas a nepovolily mi vycestovat do zahraničí. Zůstal jsem u rodičů a pracoval v hospodářství, vedl jsem kultumě–osvětovou činnost, místní knihovnu, divadelní kroužek, zpíval jsem ve sboru. Aktivně jsem pomáhal organizovat školení oddílu UVO.

V  září 1928 jsem odešel do Lvova a zapsal se na zemědělský odbor Vysoké školy polytechnické. Studium trvalo osm semestrů. Absolventi po složení státnic obdrželi diplom inženýra agronoma. Studium jsem dokončil, jenže státnici jsem nemohl složit, protože jsem byl odsouzený do vězení za politickou činnost. Od mládí jsem věnoval hodně času a energie revoluční nacionalistické činnosti. Jak jsem dospíval, přitahovala mě stále víc a víc. Vlastenectví, které mi vštěpovali rodiče, snaha vydobýt pro Ukrajinu státnost, to všechno mne už od gymnaziálních studií spojilo s ukrajinským podzemním národně–osvobozeneckým hnutím. Aktivně jsem pracoval v Plastu, ukrajinském skautu, cvičil jsem v Sokole, i když jsem od mládí trpěl revmatismem kloubů a jako třináctiletý jsem se dokonce dva měsíce léčil s vodou v koleni. Už jako gymnazista jsem byl členem UVO, ačkoli formálně jsem se jím stal až v roce 1928. Když v roce 1929 vznikla OUN, stal jsem se ihned jejím členem a delegátem její první konference ve stryjském okrese. Zpočátku jsem pracoval jako propagandista, kolportoval jsem naši ilegální politickou literaturu, počátkem roku 1931 mě jmenovali vedoucím referátu propagandy v zemské exekutivě. O rok později jsem se stal zástupcem zemského vedoucího OUN a zemským velitelem UVO. Z titulu řady funkcí jsem od roku 1931 udržoval spojení se zahraničními představiteli UVO a OUN. Mnohokrát jsem cestoval do zahraničí nejrůznějšími konspirativními způsoby. V červenci 1932 jsem se spolu s dalšími haličskými delegáty zúčastnil konference OUN v Praze, která byla nejdůležitějším shromážděním organizace hned po zakládajícím kongresu. V roce 1933 jsem se zúčastnil důležitých konferencí v Berlíně a v Gdaňsku. Během všech těchto příležitostí jsem měl možnost obsáhle jednat s vůdcem naší organizace plukovníkem Eugenem Konovalcem.

Během výkonu těchto funkcí mne mnohokrát věznili a soudili: za organizování manifestace u příležitosti desátého výročí vzniku Západoukrajinské republiky, za nelegální přechod polsko–československých hranic. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl i kvůli atentátu na polského komisaře Czechowského.

Po celou dobu jsem se snažil zrevolucionizovat naši činnost, klást důraz na její hlavní články. Vedle revoluční, bojové činnosti proti Polsku jako okupantovi a utlačovateli naší země jsem se snažil vybudovat druhou frontu protibolševického zápasu, který by byl rovnoprávný s tím prvním a zaměřit ho proti diplomatickým představitelům SSSR – uskutečnit atentát na radu sovětského konzulátu ve Lvově Alexeje Majkova – proti bolševické agentuře, komunistické straně a sovětofilům

Toto období mé politické činnosti skončilo mým odsouzením na smrt za účast na atentátu na ministra Pierackého v červnu 1934. Rozsudek byl později změněn na doživotní vězení."

 Banderovi protivníci však měli na jeho dětství, dospívání, studentská léta i politickou činnost zcela odlišné názory.

Bandera? Ten, co vyrůstal v pobožném domě pod obrazy hejtmanů seřazených kolem krucifixu, na kterém Kristovi visely z paží a nohou dlouhé modrožluté stuhy, ale který už jako chlapec škrtil koťata, aby to samé v dospělosti dělal s lidmi? Ten, který už v šestnácti letech vstoupil do Konovalcovy organizace, aby mohl ničit proklaté polské plemeno? Který se stal věčným studentem vůbec ne proto, že ho uvěznili, ale proto, že mu více vonělo intrikaření, konspirace a ilegalita než nudné studium zemědělství? Ten hlupák, který se ani ne dvacetiletý vetřel do zemského vedení, a než se Konovalec stačil zorientovat, zbuntoval proti němu většinu členů a strhl na sebe funkci zemského šéfa? Ten krutý Syryj, jak znělo jeho krycí jméno, který bez mrknutí oka během svého krátkého působení ve vedoucí funkci kraje rozkázal zavraždit devět obětí, z toho tři Poláky a šest Ukrajinců? Mladého lvovského gymnazistu jen proto, že váhal, jestli po vstupu do UVO v ní nadále zůstávat? Vesnického kováře proto, že ukrajinské nacionalisty přirovnal k fašistům? Školního inspektora, maturanta a písaře kvůli podezření ze spolupráce s polskou policií? Ředitele ukrajinského gymnázia, bývalého důstojníka haličské armády, za jeho loajalitu k varšavské vládě, což natolik pobouřilo veřejnost, že dokonce i metropolita Szeptycki vydal pastýřský list odsuzující vraždu? Mimochodem: když jeden z vrahů během vyšetřování vypovídal, že vedoucím kraje je Stěpan Bandera, informaci brali natolik na lehkou váhu, že ji vůbec nerozpracovali, protože Banderova nevýrazná postava se vůbec nehodila k této vysoké funkci.

Tak jakýpak bohatýr a mučedník trpící za matku Ukrajinu? Jaký že symbol boje za samostatnost a ukrajinské impérium? Jaká osobnost, jejíž sláva přerostla v kult? Jaký svátý, kterému nepodlézat znamenalo kritizovat? Copak je to za ikonu, v jejímž jméně zfanatizované sotně tloukly sekyrami nenáviděné Poláky, vypalovaly Moskaly, střílely bolševiky a vraždily Židy? Jakýpak modrý sokol z vrcholku karpatských štítů Černé hory, potomek zbojníka Olexy Dovboje, jak se o něm zpívalo v jarmarečních písních? Hrdina? Bohatýr? Nebojsa?

Takhle ho viděli protivníci. Co se týče Konovalce, velmi brzo v něm rozpoznal svého největšího rivala. Poukazoval na jeho chorobné ambice, varoval před jeho předčasnou a příliš rychle rostoucí kariérou, přezíravě ho nazýval šilhavým svatouškem, ale v duchu ho považoval za největšího konkurenta. Tušil, že Bandera byl jako jediný schopen uchopit moc v členské základně, což malý fanatik brzo dokázal se skupinou radikálních revolucionářů schopných všeho, kterým zatím ještě nesměle, ale občas už začali říkat banderovci a pro které neexistovala cesta zpět, protože za sebou spálili všechny mosty a potopili všechny lodě – jak napsal jejich vůdce v Surmě.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z první části, z kapitoly 10, ze stran 78 81, nakladatelství Futura

Rozdrcení divize Galizien

Hlavní útvary divize Galizien (divize ukrajinských nacistů sloužících Hitlerovi), jedenáct tisíc důstojníků a vojáků, poslali na frontu začátkem července. Jejich předvoj, zvláštní průzkumná setnina, která v tomto prostoru operovala od začátku června, zavraždila do jejich příchodu více než tisíc pět set civilních obyvatel. Další tisíce pomáhala deportovat na práci do Německa. Osadu Obešlo vypálila do základů, jejích dvě stě osmdesát sedm obyvatel usmrtila. V zajateckém táboře Zoločev se zúčastnila vraždy dvou tisíc sovětských zajatců. Během trestních akcí postupovala podle schématu vypracovaného a nacvičeného již ve výcvikových táborech: obyvatele vesnice nahnali do jednoho místa, žádali, aby vydali Židy, komunisty a partyzány, zastřelili nebo oběsili několik desítek náhodně vybraných osob a nakonec zbylé oběti pozavírali do stodol a domků a upálili je. Nešetřili ani děti, ženy a starce. Měli po ruce pojízdnou plynovou komoru.

Divize přesunutá do tohoto zpacifikovaného prostoru se stala součástí armádní skupiny Severní Ukrajina, jejího 13. sboru 4. tankové armády. Do bojů ji nasadili hned druhý den poté, co sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu zahájily 13. července ofenzívu proti této armádní skupině. Kryla ústup 13. sboru. Svůj úkol nesplnila a ocitla se v obklíčení u města Brody společně s dalšími osmi nacistickými divizemi. Parní válec Rudé armády ji doslova rozdrtil. Černé dny katastrofální porážky v brodském kotli skončily 22. července.

Neslýchaný výprask měl nedozírné následky. V průběhu jediného týdne ztratila zdecimovaná divize tři čtvrtiny důstojníků a vojáků, mrtvých a zajatých. Panickým útěkem se zachránily jen rozprášené skupinky a jednotlivci. A ti se museli probíjet z nových a nových obklíčení. V hlubokém šoku a depresi se vystrašení skrývali a zoufale shledávali v karpatských lesích nedaleko bývalých československých hranic, a když se jakžtakž dali dohromady, přesouvali je přes Lupków, Medzilaborce, Humenné, Trebišov na Zakarpatsko. Do sběrných středisek v Šeredném a Lincích mezi Užhorodem a Mukačevem se doplazila v šedivých odřených uniformách z rozprášených pluků asi desetina. Tisíc pět set mužů. Vytřeštěné oči, zuřivá bezmoc, žhavá nenávist k bolševikům, to byl obraz těch, kteří si zachránili život.

Ti, kteří se nestačili zachránit útěkem, přešli v Karpatech k Ukrajinské povstalecké armádě (UPA). A UPA je přijala, i když už při verbování dokonce hrozila smrtí těm, kteří do divize Galizien vstoupí. Kromě jiného proto, že se tím omezovaly možnosti získat členy do vlastních řad. Časem se však se skutečností smířila, protože divize jí vlastně bez práce vytvořila vynikající školicí základnu. Nyní se její kádry vracely. Mužstvo i důstojníci. Pozdější velitel praporu Jahoda, pozdější velitelé oddílů Horn, Lysowyk, Burevyj a mnozí další, zejména ale Bej, zástupce Szuchewicze, byli bývalými důstojníky této divize.

Problémy přizpůsobit se neměli. Pokud jde o pochodové písně, které si donedávna prozpěvovali, vyjadřovaly jejich politické vyznání, potom mezi nimi opravdu nebyl rozdíl.

Esesáci z Galizien totiž zpívali:

... Smrť, smrť Lachom.

Smrť židom, Moskalom.

Do boja nás vede OUeN.

Komunistov, Lachov dobijem!

A banderovci si notovali:

... My ukrajinskí povstalci,

kozákov slávni dědiči,

pre slobodu národov

bijeme komunistov a Lachov.

Třetí říše dodýchávala. Potřebovala každého žoldnéře, každou pušku. Ubohý zbytek rozbité divize převezli nacisté opět do Neuhammeru, aby ji doplnili. Využili především náhradní pluk, který nebyl nasazen na frontu, osm tisíc chlapů, přidali tři tisíce těch, které dodatečně posbírali po katastrofě u Brodů, a současně začali s novým verbováním.

Novým v pravém smyslu slova. Jestliže před rokem byli rekruty Ukrajinci pouze z Haliče, nyní přijímali všechny temné živly, které byly po ruce. Policajty, starosty, kolaboranty, vedoucí pracovníky úřadů, podsvětí z území celé Ukrajiny, odkud utekli před postupující Rudou armádou. Lákali a nutili i dělníky z východních a pohraničních oblastí, nahnané do Německa, dokonce i válečné zajatce. Bezohlednými způsoby se podařilo doplnit a zformovat divizi v síle šestnácti tisíc důstojníků a mužů.

Zástupce velitele záložního pluku Eugen Pobiguščij–Ren si zapsal do válečného deníku: „Opět scházejí naši důstojníci. Rozumím, že generál Freitag chce obsadit setniny německými důstojníky včetně čet, ale i německého personálu je nedostatek. K divizi se vrátilo dvě stě absolventů z důstojnických a poddůstojnických škol. Všichni je zakončili úspěšně, ale kursy byly ve skutečnosti teoretické, ne praktické. Zkušenosti měli získat až v bojích. Nastala změna v záložním pluku. Přišel nový velitel plukovník Marx. Mne jmenovali jeho zástupcem se zvláštními výcvikovými úkoly. Spolupráce s ním je velmi přátelská. V důsledku zhoršené vojenské situace německé vrchní velení nakonec souhlasilo, aby se divize přece jenom jmenovala ukrajinská a dokonce kupodivu souhlasilo, aby se ukrajinská národní zástava vyvěšovala vedle německé.Když však měl začít víceméně běžný vojenský výcvik nově zformované divize, na Slovensku vypuklo nečekaně povstání. Štáb naší divize dostal rozkaz vyslat tam hned bojovou skupinu a potom tam přemístit celou divizi k dalšímu výcviku.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 199–201,nakladatelství Futura

SS divize Galizien na Slovensku

Po vypuknutí národně osvobozeneckého povstání na Slovensku rozhodl 22.9. 1944 Hlavní velitelský úřad SS, Berlín–Wilmersdorf okamžitě vyslat na Slovensko část sil divize Galizien, nově formované z banderovců a dalších ukrajinských nacistů. Jednalo se o prapor granátníků, posílený četou lehkých pěchotních děl a četou protitankových děl. Bojovou skupinu tvořilo 900 vojáků, kteří se hlásili dobrovolně. Zejména ti, kteří slyšeli, že na Slovensku zajali bolševičtí partyzáni hodně rodin ukrajinských utečenců, které je nutné zachránit. Velitelem jmenovali podplukovníka Wildnera, bývalého důstojníka slovenské armády, Volksdeutsche, přezdívaného též otec Wildner. Kulhal a vždy chodil s holí.“

Už 29. září vyložili v železniční stanici v Zemianských Kostolanech štáb, průzkumnou četu, velitelskou rotu, tři střelecké roty, rotu těžkých zbraní, četu ženistů, spojovací četu a baterii polního dělostřelectva – všech devět set důstojníků a mužů této bojové skupiny. Z Oslian se přesunuli po vlastní ose do Pily, do blízkosti bojové skupiny Schill, nejelitnější německé jednotky, která se probíjela Pohroním, rozhodujícím úsekem Povstání. Skupiny dobyly Žornovici a spojily se. Wildnerovci se vrhli na oddíly ještě nekompletní druhé paradesantní brigády. Útočili na Svátý Kříž, svedli těžký boj o Výhně, obsadili Banskou Štiavnici, Banskou Belou, Kozelník. To byl začátek jejich krvavé cesty přes Slovensko. Potom dobyli Krupinu, udělali vlevo v bok a obrátili se na sever, na Babinou a Zvolen.

Část štábu, který zůstal v Krupině, čekalo překvapení. Kolem půlnoci předvedla německá hlídka dva muže, jednoho s krajáčem na mléko v rukách. Představili se jako Ukrajinci z Haliče, farář Levickij a Dmitrij Osadčuk. Vypověděli, že jsou z vojenského tábora Oremov Laz, kde žijí desítky haličských rodin, mnozí z nich příbuzní vojáků z divize SS Galizien. Tábor zprvu hlídala slovenská jednotka, přešla však k partyzánům. Od té doby jsou bez ochrany, žijí v neustálém strachu a o hladu. Jejich baráky prohledávali jednou sovětští, podruhé slovenští partyzáni, zažili přestřelku s německými tanky, byli také mrtví. V zoufalství se vydali na cestu do Krupiny, jako že koupit mléko pro děti, protože se doslechli, že ve městě už jsou Němci. Prosili o rychlou pomoc; může se stát nejhorší.

Štáb vyslal do Oremova Lazu tři tanky a čtyřicet vojáků. Druhý den večer se vrátili. S nimi na vozech stovky utečenců. Ubytovali je v barácích nedalekého kamenolomu. Začátkem listopadu je převezli do Bratislavy.

Skupinu, kterou dopravily do Oremova Lazu tři železniční transporty, byla jen jednou z mnoha, které přijely na Slovensko koncem léta 1944. Na základě dohody s Němci se Tiso rozhodl přijmout k trvalému pobytu třicet tisíc utečenců z Haliče. Místem přechodu byl Mníšek nad Popradem, kam dva týdny směřoval nekonečný proud vozů, aut i pěších z pohraniční Krynice. Z Mníšku odjížděli do Staré Lubovni a odtud na nádraží do Podolínce.

Utečenci si všimli, že slovenské orgány zabezpečují jejich transporty se zjevnou nechutí. Prověrka dokladů na hraničním přechodu trvala tak dlouho, že lidé spali i dvě tři noci pod holým nebem. Policie, financové, úředníci, železničáři jim dělali vyložené naschvály a doslova bojkotovali nařízení bratislavské vlády. Společně s civilním obyvatelstvem vyzývavě a výsměšně vyzvídali, co udělali, že se bojí Rusů a že před nimi utíkají. Na Slovensku se už nemohou Rusů dočkat. Otevřeně mluvili o ruských parašutistech v horách. Povídalo se o povstání, že užuž začne. V polovině srpna se konečně podařilo z Podolínce vypravit první transport. Koně, vozy, dobytek, utečenci, všichni dohromady. Druhý den zastavil vlak na nádraží Pliešovce–Sása. Odtud je dovezli do vojenského tábora Oremov Laz. Další transport byl vypraven do Kokavy a Utěkáče a lidi rozmístili po okolních vesnicích. V prvním transportu byl také doktor teologie, člen vojenské rady a vrchní kněz divize Vasilij Laba, který tak zapáleně kázal, dokonce německy, při jejím slavnostním zakládání. Po Brodech přišel na to, že „vojna není kojná“, a před divizí dal přednost Tisově nabídce. Když na Slovensku zjistil, že každou chvíli vypukne povstání, hnaný strachem umluvil za úplatek tři sta korun slovenských přednostu stanice, aby odpojil vagón s jeho rodinou od transportu, připojil ho k vlaku na Bratislavu, kam taky šťastně proklouzl. Hned se převlékl do uniformy majora SS a vyřídil si odjezd do Vídně, kde se úspěšně ztratil.Jeho krajané museli dál odpovídat na otázky, proč opustili domovy a utíkají do širého světa. Dali jim však práci, jedni u sedláků, jiní v horách, mnozí nastoupili do utekáčské továrny na žárovky. Když vypuklo Povstání, všechny hned dopravili do Oremova Lazu. Cestou potkali dva podobné transporty krajanů, které vezli neznámo kam. Nastala divoká doba. Objevili se ruští partyzáni a navrhovali jim, ať se vrátí domů. Mladé zase nabádali, aby se přidali k nim, což taky mnozí udělali. Až jednoho deštivého dne se objevila německá hlídka a od ní se dozvěděli, že Krupinu dobyli Němci. Vydali se proto hledat pomoc a tam skončilo první zastavení jejich dobrovolné kalvárie. Ne všichni ale měli takové štěstí jako oni.

V těch dnech divize, již v plném počtu 286 důstojníků a 13 999 poddůstojníků a mužstva, dosáhla území Slovenska. 8. října se začala rozvinovat Povážím od Púchova po Štrbu. Její štáb se usídlil v Žilině, velitelství 29. pěšího pluku v Kysuckém Nové Městě, 30. pluku ve Velké Bytči, 31. pluku v Martině, 14. dělostřeleckého v Povážské Bystrici a průzkumného oddílu v Rajci. Za dva dny dosáhla vojska Dolní Kubín, Terchovou, Rakovou, Kolárovice, Svátý Dur, Vrútky, Sklabinský Podzámok. Výcvikově–záložní pluk se rozmístil v Čadci. Za týden, 14. října, mohl už německý generál na Slovensku ve večerním hlášení oznámit: „14. divize zbraní SS granátníků Galizien uskutečnila úspěšně v celém prostoru několik trestných výprav stíhacími oddíly."

„Naši divizi vyslali na Slovensko," psal ve válečném deníku plukovník Pobiguščij, „aby zabezpečovala dopravní tepny a průmysl, bojovala s partyzány a současně se i cvičila. Za klad je možné považovat, že mužstvo uskutečnilo výcvik v opravdovém boji s bandity, i když nebyl tak systematický, jaký by byl v normálních podmínkách v týlu fronty. Naším dalším úkolem byla výstavba obranných postavení větších měst a důležitých dopravních tepen. Jako zástupce velitele záložního pluku rozmístěného v Čadci jsem měl kontrolovat výcvik a vybudovat obranu města. Druhý úkol byl dost těžký. Město obklopovaly kopce a lesy, z nich měl nepřítel velmi dobrý a blízký přístup k městu. Navíc mi denně hlásili nejrůznější sabotáže. Dělníci jednou vykopali obranný zákop tak hluboký, že by v něm voják musel stát na žebříku, aby mohl střílet. Jindy se místní horal silně vzpíral, když jsme chtěli vykácet les táhnoucí se téměř až k městu.

Podnikal jsem také akce proti banditům. Obvykle s jednou setninou. Banditi však velmi dobře znali terén a vždy se vyvlékli z obklíčení, nebo se od nás odpoutali horskými stezkami, které jsme ani neměli na mapách. Výcvik komplikovaly časté stráže a hlídky, stejně jako ochrana nejrůznějších ,punktů´ na křižovatkách nebo na důležitých přístupech k městům. V ten samý den, kdy německý generál hlásil, že divize úspěšně pokračuje ve stíhacích akcích, musel též přiznat: „V prostoru Žilina se stupňuje činnost band. Ruský partyzánský velitel plukovník Popov se pokouší propagandou všemožně rozkládat mužstvo 14. divize. Do této chvíle máme padesát přeběhlíků.“

Buhuš Chňoupek: Banderovci ,Výňatky z druhé části, ze stran 199–205, nakladatelství Futura

Banderovec Antek

Blížil se závěr roku 1955. Zima na Jáchymovsku přituhovala. Tábor Rovnost, kde jsem v tu dobu byl, se nacházel v blízkost šachty, v níž se dobývala uranová ruda. Životní i pracovní podmínky zde pracujících vězňů, většina z nich tehdy byla politických, byly tvrdé.

Těžká práce v hlubinném dole, pracovní úrazy i smrtelné, všude přítomná radioaktivita, nedostatek jídla, odloučení od rodin, které se někdy rozpadaly. K tomu všemu ještě zbytečná šikana ze strany příslušníků vězeňské stráže. A to Rovnost patřila mezi pracovní tábory s mírnějším režimem. Tuto skutečnost jsem sám brzy zjistil po svém příjezdu z tábora Mariánská, jenž naopak byla považována, a to zřejmě právem, za trestní tábor. Celkové poměry se však na všech jáchymovských táborech v polovině 50. let minulého století začaly v mnohém pomalu měnit k lepšímu. Vězňové již několik let nebyly mukly, tj. muži určenými k likvidaci, přestože jsme tento termín ze setrvačnosti ještě sami používali. Uvedené skutečnosti byly  jen projevy tehdy se měnící mezinárodně politická situace. Svět se začal pohybovat od příprav ke konfrontaci, příp. vedoucí i ke světové jaderné válce, k chladnému a ozbrojenému mírovému soužití států s různým politickým zřízením.

Na táboře Rovnost byla samozřejmě i tzv. marodka. Zde kraloval, na rozdíl ještě od staré Mariánské, kde byl táborovým lékařem jakýsi gestapák či esesák, odsouzený za válečné zločiny, český lékař–vězeň. Vzhledem ke svému onemocnění jsem na tomto místě, tak žádoucím pro mnohé vězně, též několik dní pobýval. Vedle mne na posteli ležel nemocný. Podle mého odhadu okolo třiceti let, spíše drobnější konstrukce. Je pochopitelné, že jsme spolu hovořili. A tak časem mi začal vyprávět svůj životní příběh, který se mi zdál vcelku pravděpodobným, i když některé jeho úseky měly nečekaná až silně dramatická vyústění. Od těchto rozhovorů uběhlo již asi 67 let.

Představil se mi, studentu, zavřeném za tzv. protistátní činnost, jako Antek. Vyrůstal na Ukrajině. Po porážce Němců a osvobození Ukrajiny sovětskou armádou, se banderovci, kteří převážně bojovali na straně nacistických okupantů, postupně stahovali do Polska. Jejich konečným cílem bylo Rakousko nebo Bavorsko. Antekův otec byl zastřelen ještě v rodné zemi, dva starší bratři padli v bojích při přechodu do Polska a na pochodech k československé hranici. Na této cestě umírali však nejen banderovci, ale také vojáci, příslušníci bezpečnostních sil a obyčejní občané Ukrajiny, Polska a i naší republiky. Byla to krvavá cesta. Někde na polsko–čs. hranicích byl zbytek jeho oddílu rozprášen. Jen části banderovců se podařilo uprchnout. Většina z těchto „šťastných“ pak směřovala jednotlivě nebo v malých skupinkách přes naše území do americké zóny v Rakousku či do Německa. Jen nemnozí z nich se rozhodli, vzhledem k tomu, že byli vybaveni i čs. občanskými průkazy, přejít do občanského života. K nim patřil i Antek

Začal dělat na šachtě. Časem se oženil. Narodila se mu dcera. Jednoho dne však při vyfárání na něj čekali příslušníci naší bezpečnosti. Byl zatčen, odsouzen. Již několik let prožil ve vězení. Jeho manželka na něj zapomněla. Navázala známost s mužem, který byl ochoten si ji vzít, ale bez dcery. A tak matka „odstranila“ dceru. Její čin byl odhalen a potrestán. Antek zůstal bez dcery, jeho bývalá manželka byla také ve vězení. Ale ani konec jeho povídání nebyl hezký. Svěřil se mi, že za skutky, kterých se dopustil jako člen ozbrojené skupiny, i když mu té v době bylo méně 18 let, byl odsouzen nejen v Československu, ale také v Polsku. Po odpykání trestu v republice, jak řekl, má být vydán do Polska, kde následně bude též vězněn.

Jak to dopadlo s Antekem? Nevím. Doba, která nadcházela, byť nesměle, trpěla ještě částečnými recidivami, byla již mírnější. Ostrosti protikladů hladil čas. Chci proto věřit, že se protrpěl vězeňským životem ke svobodě a prožil či ještě prožívá zbývající část svého života v obyčejném lidském štěstí. Zasloužil by si to!

Našim představám o banderovcích, s nimiž jsou spojeny mnohé zločiny na obyvatelstvu, včetně židovského, např. ve východním Polsku, se Antek vymyká. Jistě i na jeho rukou byla krev. Zabíjel, aby nebyl zabit. Přesto ještě i po tak dlouhé době vzpomínám na Anteka, poznamenaného zrozením v rodině ukrajinského nacionalisty, v dobrém. Násilí bylo porodní bábou banderovců. Válka jejich živlem. Utrpení následovalo. Životy desetitisíců mnohdy zcela nevinných lidí, dokonce i Židů, kteří přežili německé koncentrační tábory, byly ozbrojeným vystoupením banderovců ztraceny.

S násilím páchaným se zbraní v ruce, válkou se nesmíme nikdy vnitřně smířit. Pokud tak uděláme, a nyní jsme k tomu i mediálně dlouhodobě zpracováváni, opět budou války, a to nejen daleko od hranic naší republiky. Mír znamená rozvoj, válka znamená smrt mnohých, utrpení dalších, ohrožení a rozvrácení duchovních hodnot a obrovské materiální ztráty. Udržení míru je v zájmu zdrcující většiny lidstva. Z válek roste bohatství jen hrstky lidí a utrpení ostatních. Dr. O. Tuleškov

Redakce: J. Skalský Připravil: dr.O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 763. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých vlasteneckých organizací, Praha, 29. března 2022

Webová adresa:

Estránky:

FB: :